Radmila Vraníková chtěla původně studovat uměleckou průmyslovku. Od dětství ráda kreslila. „Tehdy se ale na tento obor těžko dostávalo. Všichni mi tenkrát radili, abych si vybrala něco reálnějšího. Tak jsem zkusila architekturu. Nyní jsem ráda, že to tak dopadlo,“ vzpomněla Vraníková.
Architekturu absolvovala na Vysokém učení technickém v Brně. „Studium bylo na šest let a po dokončení školy jsem nastoupila v jednom místním projekčním středisku. Poté na útvar hlavního architekta v Kroměříži a pak v Praze,“ prozradila Radmila, která začala v architektuře podnikat až po revoluci.
„Na útvaru městského architekta byl mojí hlavní náplní práce urbanismus, ale mne bavilo navrhovat i interiéry. Tak jsem se v nich začala realizovat,“ vysvětlila Vraníková. K interiérům se postupně přidaly stavební projekty, rekonstrukce památek a utváření veřejných prostranství.
Projekty regenerací a rekonstrukcí památek jsou v současnosti hlavní pracovní náplní Radmily Vraníkové.

„Města začala z nejrůznějších dotací regenerovat sídliště, ke kterým jsou opět zapotřebí projekty. Tak jsem se vrátila k urbanismu a k navrhování sídelních útvarů,“ řekla architektka.
Vraníková tvrdí, že dřív bylo pro ženu těžší se mezi muži prosadit. „Nyní je ale situace jiná, dnes se bojuje jinými prostředky. Předností žen v tomto oboru je například sociální cítění. Když projektuji nějaké sídliště, snažím se současně myslet na děti a dorůstající mládež a na to, jak využívají volný čas. To je podle mne velmi důležité a často zanedbávané,“ doplnila Radmila.


Ženský důvtip však u architektky vyhledávají i soukromí klienti. „Říkají mi, že jsem praktičtější. Asi si lépe uvědomuji, co žena potřebuje k řízení domácnosti a kolik co stojí. Netvrdím, že projektuji ty nejzajímavější stavby, ale snažím se myslet na účelnost. To je docela rozdíl mezi ženami a muži architekty,“ domnívá se Vraníková, která za nejdůležitější vlastnost projektantů považuje představivost.

„Můžete se naučit kreslit, dělat na počítači, vypracovávat věci do detailu, ale s obrazotvorností se musíte narodit. Pak je důležitý i cit,“ dodává.
Architekti by měli podle Vraníkové také neustále studovat. „Musíte jezdit do ciziny a poznávat. Každé místo je jiné a má v sobě něco úžasného. Majestátně na mne zapůsobil třeba Londýn. Mnohem více než Paříž,“ dodala žena, která se sama po letech vrátila opět do školy, kde se individuálně věnuje doktorskému studiu urbanismu.