„Odebírala jsem vždycky časopisy pro kreativní ženu a někdy asi v roce 1993 v jednom vyšla příručka, kde bylo, jak si udělat maňáska. Tenkrát mě to zaujalo natolik, že jsem si ji schovala," vzpomíná seniorka na okamžik, kdy si také dala zmíněné předsevzetí. Výrobou hlaviček z moduritu se nezdržovala, použila na ně pet láhve. Jako první světlo světa spatřila postavička vodníka – třeboňského Čochtana. „Maminka totiž byla z Třeboně, takže tam máme kořeny. Pracovala jsem na něm asi dva či tři dny. Nakonec skončil u mého prostředního syna," říká Jaroslava Nováková. Časem se zdokonalila a maňáskům zcela propadla. Každý je podle ní jiný, snaží se je obměňovat, jak výraz ve tváři, tak i šatičky, doplňky.

Výroba jednoho jí trvá jen pár dní, záleží na obtížnosti a množství detailů. Rukama jí od roku 2001, kdy se tomu začala věnovat, prošly například i postavičky jako Kuky či prasátko Pepa. Nejkrásnější na tom je podle ní okamžik, kdy maňásek ožije. „Tělíčko a hlavičku dělám zvlášť, pak obě části dohromady sešiji. A to je právě na tom to nejkrásnější, jak je spojím. Je to úžasné, v tu ránu jsou živí, ožijí a mě těší fakt, že dělám něco pro lidi, děti," vysvětluje s úsměvem Jaroslava Nováková.

Maňásky seniorka povětšinou plete, některé ovšem zčásti i háčkuje. Vášeň zřejmě zdědila jak po své mamince, tak obou babičkách, které prý byly velké pletařky. Její maminka jednou uháčkovala v padesátých letech stovku halenek, které pak prodala a za peníze si koupila kožich. „Já jsem k tomu díky nim měla vždycky blízko, naučila jsem se plést ve druhé či asi třetí třídě. Koneckonců jsem pak také učila na základní škole dílny a ruční práce rovných čtyřicet let," říká seniorka.

Později, když měla děti, upletla na ně, co mohla: od čepic, rukavic přes šály až po svetry. Žádné klubíčko doposud nikdy nevyhodila, i z dob, kdy její děti byly ještě malé, je má schované. „Maminka mě totiž učila, že si mám kupovat kvalitní vlnu, protože se dá až pětkrát přeplést. Je důležité výrobek rozpárat, vlnu vypárat, namotat a pořádně vyprat. Díky tomu je ještě několikrát použitelná," podotýká.

V Třeboni, kde mimo jiné i její dědeček coby tamní knihkupec prodával v předprodeji lístky do divadla, se také seznámila s jednou logopedkou. Koupila si od ní maňáska čerta coby pomůcku pro práci s dětmi. „Doporučila bych jej každému, kdo s nimi pracuje, učí je číst, psát, vyslovovat. Na takové loutky děti slyší, můžou jim být dobrým pomocníkem," dodává Jaroslava Nováková, která má zhruba třicítku svých maňásků schovaných na památku doma.