Co vás napadne, když se řekne povodně 1997?
Že jsme v Písečné na Jesenicku a v Hustopečích nad Bečvou zachraňovali lidské životy tak, že jsme lidi evakuovali vrtulníkem z nejhůř zatopených oblastí. Pak si také vybavím Bystřičku a odklízení následků sesuvů půdy. To už ale nebylo tak dramatické, mohlo se to dělat v klidu, nešlo tam totiž o život. Jak evakuace vypadala?
Jeden člověk byl ve vrtulníku, další se spouštěl k lidem a dával je do šátku. Já jsem stál na jeřábu a lidi zaměřoval.
Máte nějakou vzpomínku, která vám uvázla v paměti?
Třeba když jsme zachraňovali pětiměsíční dítě, dali jsme ho do batohu. Když jsme pak batoh dávali do vrtulníku, kolegové se ptali, proč to tam dáváme. Řekli jsme, že je v něm dítě. Ale hlavně přesvědčit jeho matku, že nemůže se mnou na jeřáb, bylo hrozné. Jenže to bylo nevyhnutelné, dítě bychom umačkali.
Jaký máte pocit, když na to vzpomínáte?
Uvědomil jsem si, a to už tenkrát, že opravdu šlo o život. Lidé neřešili barák ani peníze. Chtěli se jen zachránit.
Kolik lidí jste evakuovali?
Řekl bych, že kolem osmdesáti až devadesáti. A opravdu se domnívám, že pokud bychom je neevakuovali nebo by neměli jiné štěstí dostat se pryč, utonuli by.
Kolika metrů v nejhůře zatopených oblastech voda dosahovala?
To těžko říct. Jen vím, že kdyby tam někdo z nás spadl, bylo by po něm. Vybavuji si, že jsem ve vodě viděl plavat třeba ledničky a další věci.
Zažil jste někdy něco podobného?
Kdysi jsme zachraňovali kanoisty, kteří se převrátili na přehradě. Jen náhodou jsme tomu byli zrovna přítomní. Při naší profesi většinou nezachraňujeme, ale spíš už jen hledáme utonulé.
Co pak na Bystřičce? Co jste dělal tam?
Tam už to byla taková následná práce. Odklízeli jsme následky sesuvu půdy, kdy se zemina i se stromy sesunula do přehrady. Hrozilo, že se naplaví na hráz. Takže jsme se s potápěči z Technisches Hilfswerk potápěli a pod vodou řezali stromy a postupně je vytahovali. Museli jsme si zažádat o Tatru osmsetpatnáctku. Dřevo se tahalo přes kladky. Jen pro informaci, háky, které měly deset tun, se normálně rovnaly. Tahali jsme asi čtyřicet tun materiálu. Bylo to nebezpečné a náročné. Ale už nešlo o život.
Jak jste se vůbec stal potápěčem?
Přišla nabídka v zaměstnání, využil jsem ji a potápím se dodnes.
Kam nejhlouběji jste se potopil?
Asi pětaosmdesát metrů v zahraničí. U nás takové hloubky nejsou, takže v Česku tak o dvacet metrů méně.
Prozraďte pro zajímavost, jak dlouho vydržíte pod vodou na jeden nádech?
Zhruba čtyři minuty. Tuto schopnost ale v naší profesi nevyužíváme. Potápíme se s dýchacími přístroji.