Dlouhodobý problém je například ve zdravotnictví: sestry a lékaři chybějí i v kroměřížské nemocnici.
„U sester je to zejména kvůli špatně nastavenému systému vzdělávání, kdy po střední škole sestra nemůže pracovat s pacientem bez dohledu, takže je nucena jít na vysokou nebo vyšší odbornou školu a pak už se svým vzděláním často ani do zdravotnictví nejde," míní mluvčí kroměřížské nemocnice Veronika Klímová.
Dodává ale, že zařízení aktuálně z hlediska personální vyhlášky počty pracovníků splňuje.
Firmám chybí všeobecně dělníci, techničtí pracovníci či řidiči, opačnou stranu mince pak tvoří lidé, kteří nemohou práci dlouhodobě sehnat: své o tom vědí personální pracovníci firem.
„Dvacet let jsem pracovala na personálním pro velkou nadnárodní firmu. Existují lidé, kteří mají názor, že je všeho dostatek, ti práci získali. Pak ale lidé, kterým bylo podle jejich mínění ukřivděno," konstatuje paní Iva z Kroměříže.
Sama říká, že každý případ je specifický.
„Někdy se musí člověk trochu ohnout a podřídit. Ale občas jsou tu opravdu až nekalé praktiky zaměstnavatelů, kteří si vymyslí spoustu kliček, proč toho či onoho pracovníka nepřijmout," připouští s tím, že jde o věčný spor.
„Najdou se totiž samozřejmě naopak zase lidé, kteří si představují, že zaměstnavatel se ve všem podřídí jim: a to prostě také nejde," dodává.
Své o vyjednávání s potenciálními zaměstnavateli ví například maminka dvou dětí Jitka Hozová z Kroměříže.
„Zatím se mi to nedaří a je to smutné. Člověk si za chvíli začne připadat, jako by byl nic. Obvykle to totiž končí tím, že řeknu že mám dvě děti a váže mě k nim jistá povinnost a závazek," stěžuje si maminka.
Několikrát se jí přihodilo, že se na nabídku nikdo ani neozval.
„Občas se mi také stane, že když se o dětech zmíním, tak dotyčný tak jako zvedne obočí a řekne prosté: aha. Pak si připadáte, jako byste jim řekli, že tu práci vlastně ani nechcete, ale jdete tam, protože se doma nudíte," krčí rameny žena z Kroměříže.
Posílala si prý už životopisy i do Zlína: přišla jí odpověď, že vzhledem k dojezdové vzdálenosti a tomu, že má děti, pro ni práce vhodná není.
„Když jsem se zeptala na pracáku, jestli si tohle můžou dovolit, tak slečna pokrčila rameny, že můžou. Občas mi to přijde tak, že když je ženská mladá a bezdětná, tak je riziková, protože bude chtít mít děti a brzo odejde na mateřskou. Když jste mladá maminka s dětmi, tak je zase problém, že jsou často nemocné a dá se očekávat, že budete v práci neustále chybět," říká Jitka Hozová.
Jiný pohled nabízí pětadvacetiletá Markéta Žilinská z Kroměříže, která pracuje na pozici asistentky vedení společnosti.
„Myslím si, že v regionu je v podstatě nepřeberné množství pracovních příležitostí. Člověk musí občas překlenout to, co třeba není ideální, zatnout zuby a probojovat se tím," tvrdí.
I ona při studiu vystřídala několik zaměstnání a oboru.
„Po šesti letech a spoustě nezdarů, nemilých zkušeností se způsoby zaměstnavatelů a po spoustě vnucených odpracovaných víkendů bez příplatků se mi poštěstilo najít vysněnou práci, dokonce hned dvě," dává ostatním naději.
Podle ní zaměstnavatel uvítá loajálního zaměstnance a mnoho z nich nehledí ani na maminky s dětmi s předsudky.
„Obecně se mluví o tom, že na učební obory se hlásí čím dál méně studentů. A lidí, kteří chtějí pracovat manuálně, značně ubývá. Otázkou je, jestli to je jen nechuť pracovat, nebo v regionu dělníky opravdu nemáme," ptá se řečnicky.
Už delší dobu hledá práci Milan Doubrava z Kroměříže, který pracoval čtyřicet let ve fabrice jako dělník.
„Je mi osmapadesát a před třemi lety jsme dostali hromadnou výpověď z fabriky. Šlo o snižování stavů. Problém je, že před důchodem nás dnes skoro nikdo nezaměstná. Můžu jen doufat, že mi stát dá něco málo z toho, co jsem mu za těch desítek let odsloužil. Ale kdo ví, třeba ještě nějakou práci najdu, " uzavírá optimisticky.
DANIELA ZEDNÍČKOVÁ
JAKÝ JE VÁŠ NÁZOR? NAPIŠTE NÁM NEBO DISKUTUJTE S OSTANÍMI ČTENÁŘI POD ČLÁNKEM!