Tam mířím s kolegy ve vyhřátém Peugeotu, krátce před jedenáctou dopoledne, kdy se nám za okny vozu míhají jinovatkou obalené stromy. Z bílé tmy a čtyřstupňového mrazu vystupujeme, jakmile se náš vůz zakousne do posledních dvanácti kilometrů chybějících do cíle.

Mlžný a ledový opar necháváme pod sebou, když v tom se nečekaně řadíme do kolony. Najednou zjišťujeme, že policisté začínají usměrňovat před námi jedoucí vozy k parkování na krajnici. „To není možné", hlásí můj šofér s tím, že nahoru nám chybí ještě čtyři kilometry.

„My jedeme dál," mávám novinářským průkazem do okénka nakukujícímu policistovi.

Zdroj: DENÍK/Pavel Bohun

Tím musím argumentovat ještě dvakrát, než se konečně vynořujeme nedaleko Holubyho chaty, kde parkujeme na jednom z několika volných míst.

A zatímco na zbytcích rozmrzajícího ledu na louce nad námi se houfuje skupina čtyřkolkařů, my vystupujeme z auta pod cimbuří azurově modré oblohy zalité paprsky hřejícího slunce, načež je nám jasno, že čepic a rukavic zatím není třeba.

Dav lidí kolem Holubyho chaty houstne a řady zájemců o klobásky, včetně té u stanoviště téměř snězeného opečeného vola dávají tušit, že se blíží obědový čas.

My si v hospůdce z označením Krb dáváme tradiční kapustnicu za 2,75 euro, tedy 80 korun a spokojeně kvitujeme podmínky letošního výjezdu. Venku nás pak míjejí skupiny příchozích z obou stran hranice, nepřeslechnutelný je cinkot štamprlí a vůně slivovice se line všude kolem nás.

Čtvrt hodiny po poledni vyrážíme na závěrečnou část naší cesty.

Na půldruhého kilometru dlouhé vycházce k památníku česko slovenské vzájemnosti jsou nejnebezpečnější tající ledové plotny na silnici, které však naštěstí bez úhony zvládáme zdolat a dvacet minut před 13. hodinou už stepujeme u mohyly věnované někdejšímu federálnímu ministru životního prostředí Josefu Vavrouškovi.

K ní s kamenem přichází i nestor silvestrovských javořinských výšlapů 73letý Antonín Světinský. Ten, jako spousta obyvatel Slovácka zaparkoval své auto u Kamenné búdy a po červené turistické značce vystoupal na vrchol i se svým synovcem.

„Slunečno, teplo, skoro bezvětří, tak přívětivé povětrnostní podmínky jsem tady roky nezažil, a to jsem se od roku 1992 zúčastnil všech ročníků," usmívá se.

Kolem postává také hodně příchozích se svými psími miláčky. Jedněmi z nich jsou mladá Broďanka Jana Minaříková s přítelem, kteří rovněž parkují u Kamenné búdy. Ti mají s sebou jorkšírskou slečnu Ejmu.

„Přišla s námi na vrchol po svých od Kamenné búdy, což je šest kilometrů. Je to sice bytový psík, ale je šikovná, a to ji čeká ještě cesta zpátky," poznamenává Minaříková.

Vskutku pravověrným účastníkem výšlapu na Velkou Javořinu však je dvacetiletý Slovák ze Staré Turé Jaromír Mikulec. Ten na nejvyšší bělokarpatskou kótu vyrazil ze svého bydliště pěšky v 9 hodin ráno.

„Šel jsem to už asi počtvrté, a tak mám trasu natrénovanou. Těch 12 kilometrů mi trvalo tři hodiny. Šlo se mi ale parádně, počasíčko bylo moc fajn," prozrazuje mladík.

To už se ale kolem památníku vzájemnosti srocují davy. Pomyslně odbíjí 13. hodina a slovo si bere starosta Lubiny Martin Beňatinský.

„Jsem moc rád, že sem na Javořinu chodí tolik lidí o Silvestru i v půli léta, kdy si tu připomínáme své nadstandardní vztahy. Protože ty jsou takové, které nikde na světě neuvidíte, jen tady na Javořině, tím jsme jedineční."

Za pravdu mu dává hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek.

„Oficiálně jsem tady sice po prvé, ale naposled jsem zde byl před 30 lety, kdy jsem se nacházel v nedalekých Vápenkách na dovolené. Od té doby jsem tu nebyl. Líbí se mi tady a mám z dnešního setkání ohromnou radost," přiznává se hejtman těsně před tím, než se přesune k vatře přátelství.

I tam zpívá českou i slovenskou hymnu pěvecký sbor Boršičané z Boršic u Blatnice, k němuž se přidává chorál stovek přítomných.

Krátce před 14. hodinou, kdy se vydáváme na zpáteční cestu, se stáváme svědky zásahu vrtulníku slovenské záchranné služby. Ten přilétá do blízkosti vysílače, aby transportoval muže, který zkolaboval. Po krátké zastávce plni zážitků míříme zpět k autu.

A zatímco na jihozápadním horizontu za námi mizí masiv Pálavy, mohutně vystupující z oceánu inverzní mlhy, na severovýchodě sleduji za vynikající viditelnosti bílé vrcholky Malé i Velké Fatry. Nepamatuji si, že by se mi to někdy v minulosti v zimě na Javořině podařilo.

Spoluzakladatelem novodobých silvestrovských setkání na Velké Javořině, jež měly původně vyjadřovat nesouhlas s rozdělením společného státu, byl i někdejší federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Ten však i s dcerou Petrou v roce 1995 zahynul pod lavinou ve Vysokých Tatrách. Jeho přátelé na Velké Javořině před lety vybudovali památeční mohylu. Tu každým rokem obnovují účastníci setkání z drobných kamenů.