„Byly tu tehdy během povodní dva světy – tak diametrálně odlišné! Bylo to stejné město, ale tam na Baťově panovala katastrofa, tady letní pohoda,“ říká Deníku s odstupem dvaceti let nyní už pětašedesátiletá Radoslava Matuszková, která žije ve středu Otrokovic.

V době povodní působila jako neuvolněná městská radní a členka otrokovické povodňové komise, profesně byla vrchní sestrou na záchranné službě. Později se stala starostkou města.

„Pamatuji si, když mi tehdejší šéf záchranky říkal, abych si psala deník, že se toho děje strašně moc, ať to časem nezapomenu. Neposlechla jsem ho a musím říct, že mě to dodnes velice mrzí,“ vzpomíná.

Evakuačních prací se přímo neúčastnila, když však poprvé přijela do zaplavené oblasti v okamžiku, kdy na místě už byly jen laguny a cesty se daly projít suchou nohou, vryly se jí okamžiky nesmazatelně do paměti.

„Výlohy na obchodňáku byly rozbité, figuríny vypadlé ven. Šla jsem tam brzy ráno, ptáky jste však neslyšeli, bylo to zvláštní. Bylo tam takové ticho! Říkala jsem si, že je to mrtvá část města. Viděla jsem i zničený park, přišlo mi, jako by bylo po nějaké válce,“ říká Radoslava Matuszková.

Když později viděla zničené a špinavé haraburdí, které lidé postižení povodněmi vynesli ven ze svých bytů a domů, myslela si, že to snad ani není možné psychicky ustát.

„Ale dali to. Byl to pro mě úžasný zážitek," podotýká.

Jeden z nejsilnějších dojmů zanechala velká ochota lidí.

„Byl to už asi čtvrtý den, co Otrokovice byly zaplavené a začalo se sjíždět obrovské množství humanitární pomoci z celé republiky,“ vzpomíná s vděčností.

"Když pak přišly v roce 2002 povodně do Prahy, žila tam v Karlíně moje sestra. Mohla jsem jí ze zkušenosti poradit, co si má vzít a co má nechat doma. Věděla jsem už, co není třeba vyhazovat, co stačí třikrát vyprat…,“ dodává.