Ve Starém Městě se jedním z hrdinů povodní stal starosta dobrovolných hasičů Antonín Martínek. „Povodně začaly hodně nenápadně. Hodně pršelo a já jsem si myslel, co by se asi tak mohlo stát. Moje žena říkala dětem, ať se jdou podívat k řece Moravě. Že tolik vody ještě neviděly,“ vzpomíná po dvaceti letech Antonín Martínek (na snímku). Hasič Antonín Martínek zasahoval při povodních v roce 1997.Zdroj: DENÍK/Marek Bartošík

Voda ale stále stoupala a poté zaplavila střed Starého Města. Zasáhla tak i dům Antonína Martínka. „Vodu jsme měli až po vypínače. Neštěstí překvapivě přežil kotel. Ten byl sice pod vodou pět dní, přesto ho poté servisní technik bez větších problémů zprovoznil,“ usmívá se dlouholetý starosta hasičů Starého Města.

Na výstavě dvacet let po povodních roku 1997 s názvem Co odnesla voda a přinesl čas ve staroměstském Jezuitském sklepu se předávaly také pamětní listy.
Ve Starém Městě představili výstavu z povodní v roce 1997

Zásobování fungovalo ve dne v noci

Podle jeho vzpomínek sahala voda od průplavu na kraji města až po sokolovnu. V ní bylo centrum, kde lidé dostali jídlo a pití. Hasiči a vojáci zásobovali obyvatele města i v noci.

Nehledě na osobní útrapy pracoval Antonín Martínek a jeho kolegové nepřetržitě od 7. července až do konce měsíce. „V naší hasičské zbrojnici voda zasáhla garáže. Nahoře jsme ale měli zázemí, kde nám velmi pomáhaly naše ženy,“ přibližuje Antonín Martínek. Společně s ním řídil sbor vedoucí zásahu František Liška. Vydávali se do zatopených území, ať už na loďkách, nebo ve speciálních oblecích, „broďácích“, aby hledali ztracený majetek obyvatel Starého Města. „Říkali jsme jim Krtečkovy kalhoty. Byly žluté s nárameníky,“ směje se Antonín Martínek.

Symbol červencových povodní v roce 1997. Ilustrační foto.
Atmosféra v Uherském Hradišti připomínala apokalypsu

Ve Starém Městě nikdo nepřišel o život

Povodně vyvolaly i srdcervoucí scény. Co lidé celá léta budovali, bylo za pět dní pryč. Někteří se ze svých domovů nechtěli odstěhovat. „Museli jsme je dostat pryč. Vždyť jen v Luční čtvrti spadly desítky domů. Jsem rád, že nakonec ve Starém Městě nikdo nepřišel o život, přestože byla pod vodou třetina města,“ připomíná s dojetím Antonín Martínek.

Ten od utopení zachránil i svého čtyřiaosmdesátiletého otce. „Pro starší lidi pomoc znamenala hrozně moc. Rádi viděli, že k nim ostatní nejsou lhostejní.“

Když voda odešla, začali hasiči s odčerpáváním vody, vynášením a čistěním věcí. Ve Starém Městě jim pomáhali i kolegové z Brna či Českého Krumlova. „Všem patří velký dík. Dělali to bez nároku na prémie. Statečnost prokázali i policisté, kteří zatopené domy odstřihávali od elektriky,“ projevuje uznání starosta hasičů.

Podívejte se na fotografie čtenářů Deníku

Oldřich Gahura pracoval v roce 1997 jako silničář, kvůli čemuž se k povodním přiblížil i přesto, že jeho dům voda nepostihla.
Před očima se mi sesypal dům, líčí silničář z Hulína

Všechno zlé bylo k něčemu dobré

Za své činy letos obdrželi Antonín Martínek a tehdejší vedoucí hasičů František Liška pamětní list. „Cením si toho. Ale představitelům města jsem řekl, že si uznání zaslouží celá jednotka,“ dodává skromně hasič.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. To platí podle něj i pro povodně z roku 1997.

„Nikdy jsme si nemysleli, že voda může dojít až do obytných zón. Po zkušenostech zmizely z řeky Moravy obrovské nánosy bahna, naopak přibyly ochranné zídky. Ty zabránily větším škodám v letech 2006 i 2010,“ uzavírá vyprávění Antonín Martínek.

Povodeň v červenci 1997 v Kostelanech nad Moravou.
Jídlo dováželi na loďkách či člunech

Autor: Marek Bartošík