Turné se jmenuje Nahráváme! a Aneta v něm nabízí publiku úplně nové písně, které připravuje na cédéčko, jež vyjde příští rok. Během koncertů nové skladby třeba i upravuje. Diváci se tak v podstatě stávají spolutvůrci nových písní. Stejně tomu bylo i na koncertech v olomouckém Jazz Tibet Clubu či valašskomeziříčském M- -klubu.

O současném turné i světě kolem jsme si s Anetou Langerovou povídali v kanceláři Kláštera minoritů sv. Jakuba v centru Prahy. Za chvíli ji čeká vystoupení, a tak odpočívá. Na první pohled vypadá unaveně. Turné pomalu začíná.

Unavená?

Ne, ne, omlouvám se, jen jsem se zamyslela. Promiňte, jestli tak vypadám.

Nemyslel jsem to zle, jen mne napadlo, jestli jsem nepřišel nevhod. Za chvíli vás čeká koncert…

Ještě mám čas. Vystupuji až za hodinu. Můžete se klidně ptát.

Jak byste celé turné Nahráváme! charakterizovala?

S kapelou jsme se rozhodli, že si s touhle deskou uděláme trochu více radosti. A snad tu radost přeneseme i na diváky. Polovičku koncertu budou tvořit nové písně, které ještě neslyšeli. Jsou zatím v syrové podobě demonahrávek. Písničky budeme hrát tak, aby se v nás více usadily. Necháme lidi nahlédnout do kuchyně, jako by poslouchali za dveřmi nahrávacího studia. Možná je už nikdy v této podobě neuslyší. Je to vývoj a je možné, že je ještě přepíšeme nebo nahradíme.

Vážně?

Přeháním. Věřím, že písničky budou fungovat.

Kdo na tenhle nápad přišel?

Myslím, že brácha Nikola. Prý uděláme něco jiného. Ví, jak se peru s novými písněmi ve studiu. Ví, jak do písničky chci dostat energii, kterou zažívám na koncertech. Jenže to se málokdy ve studiu podaří tak, jak bych si to představovala. Tak jsem chtěla změnit přístup a zkusit si to před lidmi, aby se energie dostala tam, kam má.

Kdo vás doprovází?

Adam Koller na bicí, Jakub Zitko na klávesy a kytaru, Jakub Vejnar na basu. Chystáme se zároveň používat různé jiné nástroje, harmoniku, chapman stick, sundrum, melodiku a další. Já třeba zahraju právě na melodiku, harmoniku a kytary.

O složení kapely jste měla jasno od začátku?

Neměla. Zvolila jsem nejjednodušší variantu. Chci, aby lidé slyšeli písně tak, jak jsou, bez velkých aranží.

Vaše spolupráce s Jakubem Zitkem se tedy protáhla do dalšího projektu?

S Jakubem se mi spolupracuje velmi dobře, vnáší do mého hudebního světa úplně nový rozměr a zároveň mě podporuje v tom, kdo jsem já. Stal se vlastně přirozeně kapelníkem mojí kapely. Naše spolupráce se prohloubila tím, že napsal většinu aranží pro smyčcové trio do mého posledního projektu Pár míst a celý tento projekt mi pomohl zrealizovat. Teď společně tvoříme, aranžujeme a skládáme nové písničky.

Aneto, máte vyprodané sály, lidé vás rádi poslouchají, mají vás rádi. Je nějaká cena, po které toužíte?

Po nějaké konkrétní ceně netoužím.

A toužíte po něčem?

Po klidu.

To jste si nevybrala vhodné povolání ke klidu. Zpěvačka.

Klid je pro moje povolání základ. I když se to někdy přetváří v neklid. Ale myslím si, že od té doby, co jsem si klid v sobě trochu objevila, tak je to celý nějak lepší.

Je těžké najít onen klid v sobě?

Tak není to úplně jednoduchá práce, to víme všichni. Pro mne třeba v rámci intimnějších koncertů je klid nesmírně důležitý, jinak bych nezazpívala ani tón. Hlas je odrazem toho, co prožíváte uvnitř. A někdy se musí člověk utišit, aby mohl zazpívat.

To tišení před velkým a malým koncertem je jiné?

Hledání klidu je jiné. Na festivalu je publikum nabité, atmosféra je živá a jakoukoliv energii, kterou v sobě máte, můžete vypustit automaticky. U intimnějších koncertů je to mnohem náročnější. Energie v intimitě je citlivá, každé zakolísání je znát mnohem více. Energii je třeba do koncertu rozmisťovat velice s citem.

Pořád máte trému před koncertem? Nebo jinak: Je ta tréma pokaždé jiná?

To se nedá specifikovat. Jasně, že je pokaždé jiná. A teď zase bude asi veliká. Je to něco netradičního, lidé to nemají naposlouchané. Možná budou chvíli koukat a přemýšlet, co to vlastně vytváříme. Ale to jsou přesně pocity, které mne vyburcují k lepšímu výsledku. Moc se na to těším.

Říkala jste mi před časem, že jste tak trochu zmatkař. Už jste tohle potlačila?

Myslím, že nejsem úplný zmatkař. Už bych to tak nenazvala. To je spíše o euforii, těšení se na lidi, na koncerty. To je to, co vyvolává třas, trému, pocit, že každou chvíli můžete spadnout ze židle, protože se tak moc vnitřně chvějete, že to nedokážete ovládat. Protože jsme koncertovali celý rok, naučila jsem se v určitou chvíli zastavit, nakumulovat energii a pak to ze sebe vše dostat.

Který hudební okamžik je pro vás nejtěžší?

Určitě začátek koncertu. Od toho se odvíjí celková atmosféra. Je třeba lidi zaujmout, navodit správnou atmosféru, vtáhnout, nažhavit.

Je něco, čeho se bojíte?

Tak o konci světa nepřemýšlím. Strach jsem měla před vystoupením s filharmonií, protože jsem před nimi měla velký respekt. A pak se bojím, že už nenapíšu žádnou píseň. To se ale bojím pokaždé, když píšu na novou desku. Naštěstí teď je tato obava zažehnána.

Blíží se Vánoce. Vy o sobě tvrdíte, že dárky dopředu nenakupujete.

To je pravda. Pokud se mi něco líbí, tak to koupím, nevydržím a hned to rozdám. Letos nemám koupený ani jeden dárek. Pro děti ale pořídíme rodinné společné. Nejsem zastáncem kupování všeho možného, jen aby bylo něco pod stromkem.

A sama pro sebe si něco pod stromeček koupíte?

Zrovna tuhle jsem si udělala radost. Po dlouhé době jsem vyrazila do města nakupovat.

Do města? Myslíte do Prahy?

Ano, do Prahy, do města. Byla to taková ženská vycházka. Holčičí. Koupila jsem si oblečení, šminky.

Kolik jste utratila?

To není důležité. Ale poměrně mne ta konečná cifra překvapila, už jsem totiž dlouho takto nenakupovala. Ale radost jsem měla opravdu velikou.

Aneto, co očekáváte od příštího roku 2013?

Vůbec nic neočekávám. Čím dál víc si žiju ze dne na den a vyhovuje mi to. Vlastně ani nechci nic očekávat. Když mne něco napadne a mám vizi, jdu za ní. Očekávání není od nějakého data, roku, ale od sebe samotné. Já od nikoho jiného ani od světa nic neočekávám. Žiju.